Pomluva

Kdo s kým spí a co na to ten druhý? Kdo ji viděl, jak bije děti? Kdo vypadá, jako by se topil v penězích, ale přitom nemá na kontě ani cent? Kdo bere drogy? Lidé se zkrátka rádi baví o těch druhých.

Zamyslete se na chvilku: Když se o někom bavíte, jakou část rozhovoru ho pomlouváte a jakou chválíte? Kolikrát se stane, aby někdo prohodil: "Slyšeli jste, že Harry celý den pomáhal sousedovi opravovat děravou střechu?" nebo "Věděli jste, že Mary chodila za kamarádkou do nemocnice každý den, dokud ji nepustili domů?" nebo "Je neuvěřitelné, že Roger dobrovolně pracuje v dalším výboru školy".
Ne, my se nebavíme o ušlechtilých snahách druhých ani o jejich výjimečných přednostech, přestože bychom je měli rozhlašovat. Spíš je přehlížíme.

Proč?

Pomlouváme, protože toužíme po pocitu vlastní morální převahy. Důkazem je, jak snadno přijmeme za pravdivou a úplnou téměř každou informaci, bez ohledu na pramen. Nelámeme si hlavu tím, jak dobře zdroj pomluvy oběť zná, jestli proti ní není zaujatý, jestli vzal v úvahu okolnosti, nezajímá nás ani, zda jde o informaci z první ruky, a nikdo z nás si neřekne "to bych rád věděl, co ho přimělo to udělat".

Pomlouváme, abychom se distancovali od "takového chování", abychom manifestovali, že my bychom nikdy tak hluboko neklesli. "Věřili byste, co provedli Chet s Robertou?" obracíme se na druhé s řečnickou otázkou a předstíráme rozhořčení.

Pomlouváme z nudy. Vnášíme do vlastního života vzrušení z výstřelků jiných. Alespoň někdo okusil zakázané ovoce.

Někdy pomlouváme, abychom se pomstili. Nestačí mi, že Salty ublížím, když o ní rozšířím nelichotivé zvěsti. Chci do svých pomstychtivých intrik zatáhnout i vás, chci do vás zasít zrnko své nenávisti k Salty. Chci vás při své vendetě mít na své straně. Jestliže i vy budete Sally vidět v nepříznivém světle, do něhož jsem ji zahalil, získá můj postoj a nevraživost zdání oprávněnosti.

Poslední důvod, proč pomlouváme, nemusí být tak zjevný. Hovoříme o jiných, abychom nemuseli hovořit o sobě. I když je mezi námi důvěrný
a blízký vztah, mluvíme spolu o druhých. Probíráme choulostivá témata - sexuální poměry, nezdary, slabosti - ale ne vlastní. Po celou dobu jako bychom hlásali: "Ale nejsem takový. Já bych to nikdy neudělal."

V knize Words That Hurt, Words That Heal (Slova, která zraňuji, slova, která léčí,) Joseph Telushkin zdůrazňuje, že bychom informaci neměli posílat dál, ani když je pravdivá.

Při rozšiřování negativních informací je slušnost mimořádně významným kritériem, ovšem lidé, kteří pomlouvají, ji často přehlížejí. 

Toužíme mít svůj život pod kontrolou. Pomluva již svou podstatou vyvolává nejistotu. Jakmile je pomluva na světě - ať pravdivá či nepravdivá - obíhá dál po nevyzpytatelných cestičkách.

Velice známý chasidský příběh jasně osvětluje krutost pomluvy i její schopnost působit nezhojitelné rány. Vypráví o žákovi, který rozšiřoval škodlivé zvěsti o svém učiteli. Jednou ho však přepadly výčitky svědomí a přišel za učitelem, aby ho požádal o odpuštění.

Učitel mu navrhl: "Jestliže chceš odčinit, co jsi napáchal, vezmi několik polštářů a rozřízni je, aby mohl vítr rozptýlit peří po kraji."

Když žák poslechl, řekl mu učitel klidně: "Nyní další krok. Jdi a sesbírej všechna pírka."

Žák namítl: "Ale jak to mám udělat? To není možné. Vítr roznesl peří do všech stran."

Učitel mu vysvětlil: "Začínáš chápat, jakou moc má slovo. Jedinkrát jsi vypustil nebo poslat dál škodlivou pomluvu a šíří se všemi směry, a je těžké pokoušet se škodu odčinit."


Zdroj: Morální inteligence, nakladatelství Columbus