Utrpení

Zastavit se a znovu opravdově uvážit nesmírnost utrpení zakoušeného miliony bytostí zrozených na této Zemi - bída, hlad, násilí a krutost - může být mocným prostředkem k vystřízlivění. Pro spirituální život je důležité pomocí porozumění a soucitného jednání všudypřítomné utrpení připustit a smířit se s ním. Abychom však pochopili utrpení opravdu hluboce, nevystačíme pouze s pohledem vně nás samých.

Ve vlastním cvičení a srdci můžeme nalézt ještě bezprostřednější pochopení utrpení a objevit, jak na nás v každém okamžiku působí a jak se nás dotýká. Uvažujme o vlastním přímém prožitku. Naše první pozorování musí zahrnout to množství okamžiků, v nichž jsme zakoušeli nejistotu, tísnivost a tíživost života, kdy jsme se cítili úzkostně či depresivně, kdy jsme i v těch nejšťastnějších chvílích měli jakýsi nejasný pocit, že nám kýžené štěstí nějak uniká, že něco není tak docela v pořádku. Jde samozřejmě ještě o víc. I radostná událost narození je nevyhnutelně doprovázena bolestí matky dítěte, a jak vyrůstáme, ve všech obdobích dětství, adolescence, snahy stát se dospělým, stárnutí, nemoci připadá na každý krok na naší cestě tímto složitým světem velký díl utrpení. Stále je tu však ještě bezprostřednější porozumění utrpení. Pokud se budeme pozorně dívat v průběhu našeho všedního dne kolem sebe, uvidíme, že neuspokojivost, nespokojenost či nezabezpečenost se vyskytují téměř v každém okamžiku naší zkušenosti. Toto základní utrpení může z velké části ovlivňovat naše jednání a pohybování v průběhu dne.

Řekněme, že se jednoho rána probudíme a máme před sebou volný den bez jakékoli povinnosti. Chvíli ležíme v posteli, ale brzy se cítíme nepříjemně v důsledku nucení na močení. Vstaneme a jdeme si spěšně ulevit, pak však rychle opouštíme toaletu, abychom se vyhnuli nepříjemnému zápachu, a zachumláme se zpátky do peřin, abychom se skryli před chladem. V duchu si myslíme: „Tak, teď už budu v pohodě a v klidu." Za chvíli však dostáváme hlad, takže musíme vstát, abychom nepříjemný pocit ukojili. Jakmile jsme se najedli, musíme umýt nádobí a uklidit kuchyň, abychom předešli nepříjemnosti plynoucí z kazícího se jídla a v důsledku toho z přilétajících much. Pak se uvelebíme v nejpohodlnějším křesle a myslíme si: „Tak teď už mi bude doopravdy dobře." Ale i v křesle se musíme neustále pohybovat, jinak by nás bolelo celé tělo. A i když se možná cítíme relativně pohodlně, po chvíli bude pouhé sezení v křesle nudné. A tak si musíme najít zábavu, abychom se nudy zbavili. Vstaneme tedy a jdeme na procházku a než se nadějeme, jsme unavení a musíme si sednout, abychom ulevili bolestivému pocitu. Pak znovu dostaneme hlad. Pak se znovu nudíme. A jsme unavení. Je to tak, ne? Podívejme se na sebe právě v této chvíli: škrábeme se, abychom ulevili svědění, pohybujeme se, abychom se vyvarovali bolesti, pohybujeme nohou v důsledku neklidu. Ani v nejmenším to neznamená, že bychom popsané činnosti neměli provádět, jen bychom je měli důkladně a pronikavě prozkoumat, abychom mohli porozumět této stránce života. Je to právě zmiňovaný pocit utrpení, který vede většinu našeho jednání.

Je vždypřítomný. Je to ústřední prožitek našeho života, jako voda pro rybu. Jakmile nahlédneme podstatu všepronikající neuspokojivosti ve svém životě, spatříme rovněž svou všestravující zaměřenost na to, abychom se jí vyhnuli. Kolem svých denních rutinních činností, tužeb a vztahů si vytváříme spletitá dramata, jen abychom se v nich ztratili a nemuseli se postavit tváří v tvář hladu v pozadí - hladu po společnosti, po lásce, po jídle, po štěstí, po pohodlí - z něhož všechny ty činnosti, tužby a vztahy vyvěrají.

Jestliže důkladně prozkoumáme zmíněný hlad a umožníme si plně jej prožít, zjistíme, že nás trvale ovládá. Nahlédneme rovněž základní, existenciální bolest, v níž koření. Je to právě tato vždy čerstvá, otevřená rána v nás samých, kterou se po celý život snažíme zacelit a léčit. Stále utíkáme před její nezměrností.

Kdykoli na chvíli ustaneme ve svém útěku před existenciální bolestí, můžeme ji plně pocítit. A odhodláme-li se někdy prozkoumat ji s plnou pozorností, otevřeme-li se jí ve svém cvičení a prožijeme-li ji plně, v tom okamžiku se stane něco mimořádného - onen hlad, jenž nás ovládal a trvale udržoval v pohybu, najednou odpadne. Toto odpadnutí nastane nikoli proto, že by hlad byl špatný, ne proto, že bychom jej neměli mít, ani proto, že bychom se měli snažit se jej zbavit. Odpadne, jelikož ve stavu čisté otevřenosti daného okamžiku jej už ne-potřebujeme.

Hlad a jím vyvolaný pohyb je způsob, jak odvádíme pozornost od nejzákladnější bolesti. Umožníme-li si pohlédnout na ni zpříma, můžeme konečně dojít spočinutí. Ne že by bylo snadné postavit se k ní čelem; jde skutečně o velmi bolestivou zkušenost. Umožníme-li si však prožít ji plně a zpříma, shledáme, že se v tomto mrazivém a bolestném světě otevírá pocit překvapující prostornosti. Pokud se s ní neztotožníme a nereagujeme na ni, bolest tu prostě je a je snesitelná. To je náš úkol. Súfijský učitel PirVilayat Khan v této souvislosti říká:

Zdolejte veškeré rozhořčení, jež snad vyvstalo, protože jste nedorostli velikosti bolesti, která vám byla svěřena. Jako matka světa, která nese jeho bolest ve svém srdci, tak každému z nás, protože je částí jejího srdce, přináleží jistá míra kosmické bolesti. Podílíte se na úhrnu této bolesti. Jste vyzýváni, abyste se s ní setkali s radostí místo sebelítosti.

Je těžké uvěřit, že jsme skutečně schopní postavit se tváří v tvář vlastní bolesti. Utvrdili jsme sami sebe ve víře, že bolest je něco, čeho bychom se měli bát a vyhýbat se tomu stůj co stůj. Vedli nás k tomu, abychom tomu věřili, a celá společnost je na takovém strachu postavena. Staré lidi odkládáme do domovů a sanatorií, abychom se oddělili od jejich bolesti. Stavíme dálnice, abychom mohli velkou rychlostí míjet ghetta, a dokonce i své mrtvé líčíme a vyšňořujeme, jako bychom je vezli na oslavu! Kdybychom se ve svém běhu zastavili, přemohlo by nás to a rozhodilo. Není však třeba bát se bolesti. Strach je ve skutečnosti jenom další historka, kterou se rozptylujeme. Za dobu existence buddhismu se vyvinulo bezpočet meditačních technik, u všech je však ústředním bodem usměrnit nás zpět ke skutečnosti vlastního utrpení, jelikož je to právě ono, co nás udržuje v běhu. Postavíme-li se mu zpříma, můžeme dosáhnout svobody.

Snažíme se ze všech sil přehlédnout skutečnost, jak rychle naše požitky pomíjejí. Dokonce i tehdy, když příjemné smyslové prožitky pominou, doufáme, že se nám podaří svázat jich více k sobě tak, aby se zdálo, že přetrvávají. Je to však všechno velmi vyčerpávající. Jde o křehké a iluzorní bezpečí ve světě, v němž se toho tolik tak rychle mění.

Důležité je pochopit, že naše zření zmíněných základních charakteristik se postupné projasňuje, jak pokračujeme ve cvičení. Pokud od meditace pouze očekáváme, že nás povede ke klidu a blaženosti, budeme zklamaní. Stavy plné míru a vyrovnanosti se přirozeně rozvíjejí, když vzroste naše všímavost. Mnoho lidí se v meditaci dostává do období, ve kterých se mysl a tělo otevřou obrovskému a jemnému tichu. Nastávají období klidu a okamžiky, v nichž se srdce a mysl plní světlem a hlubokým pocitem míru a pohody. Přesto se však tato jasnost a spokojenost rozvíjejí společně s hlubší a hlubší schopností vidět a připustit utrpení. Jak zaměřujeme důkladnou pozornost, zlepšujeme se v plnějším zakoušení utrpení těla.

Při mělké pozornosti projdeme obdobími bolístek, bolestí, pokročilého stárnutí a nemoci. Hlubší pozornost odhalí vzorce mnohem hlouběji uložených tenzí: mocné ohně, vlny horka, chladu, rozechvění, tlaku, vibrací a síly uvnitř nás, jež uchopují a drží pohromadě toto tělo. Ještě důkladnější a soustředěnější pozornost nás může přivést k pociťování buněčné úrovně ohně a utrpení.

Zkoumáme-li mysl v přítomnosti, její myšlenky a pocity, ukáže se nám další přídavné utrpení. V první řadě k tomu může dojít prostřednictvím dotknutí se bolestivých nálad a pocitů: žalu, smutku, minulých traumat, strachu, zlosti, žárlivosti atd. Jak uvědomění zesílí, nahlédneme, že nejen jmenované pocity, ale jakýkoli pohyb mysli kamkoli vytváří utrpení. Jakékoli toužení, napětí libosti a nelibosti samo o sobě je utrpením. Jak pokračujeme ve cvičení a naše uvědomění se dotýká smyslů ostřeji, utrpení se ukazuje v další hluboko pronikající podobě. V každém okamžiku ticha můžeme zakoušet, jak daný předmět, který přichází do kontaktu se smysly, je sám o sobě zdrojem utrpení. Povšimneme si, že jak se každý předmět dotýká smyslového vstupu, tlak těla, zvuk ucha, dokonce i světlo oka je v daném kontaktu utrpení. Na nejhlubší rovině vidíme, že naše identifikace s kterýmkoli z pěti procesů života (tělo, pocity, vnímání, reagování, vědomí) a jeho uchopování jsou zdrojem utrpení. Uvidět rozsah utrpení může být nečekaně osvobozující - jen vidění samo o sobě však není dostačující. Musíme ztišit tělo a srdce, abychom je přijali, otevřeli se jeho pravdě moudrým a láskyplným způsobem. To je velká část našeho cvičení. Jedině díky přijetí a otevření se utrpení můžeme zastavit a oddat se odpočinku, můžeme nalézt klid a hlubší podklad laskavosti a pohody. Je to právě utrpení, co nás pohání k tomu, abychom věci nechávali být, abychom žili lehčeji. Díky setkání se s utrpením se můžeme probudit k plnému soucitu.

Jistý starý mnich namaloval na stěnu své jeskyně v Thajsku obraz šťastného, smějícího se Buddhy a pod něj napsal: „Jaká je to radost objevit, že na tomto světě není žádné štěstí." Co by to mohlo znamenat? Je to připuštění skutečnosti, že na tomto světě není žádné trvalé štěstí, a to v důsledku věčné pravdy, že nic nepřetrvává. Pouze ustaneme-li v našem útěku a akceptujeme život s celou tou hrou změn, s jeho deseti tisíci radostmi a deseti tisíci smutky, s jeho vrozeným utrpením, pouze tehdy dokážeme nalézt moudrost a mír.

Zdroj: Jack Kornfield, Joseph Goldstein - Hledání srdce moudrosti, nakladatelství Eminent