Jak si chráníme své teritorium

Představme si, že člověk je středem pomyslné bubliny. Když mu do ní vstupují opakovaně neznámí lidé, vyvolává to u něho automatický ústup. Denně jsme svědky podobných situací. Tento jev odborně nazýváme proxemický tanec.

Podle vzdálenosti při kontaktu s jinými lidmi můžeme u člověka rozlišit čtyři zóny přiblížení:

• intimní zóna;
• osobní zóna;
• sociální zóna;
• veřejná zóna.

Intimní zóna sahá nejčastěji do vzdálenosti 45 cm od těla. Tento prostor nemáme pod kontrolou očí, a proto tam pustíme jen toho, komu věříme. Vstup sem je povolen většinou jen partnerům, dětem či nejbližším členům rodiny. Pronikne-li do této zóny nezvaný host, tělo se cítí ohrožené a spustí se jeho obranné mechanismy ? svaly se napnou do útoku nebo útěku, zrychlí se dech a tep.

Osobní zóna odpovídá většinou vzdálenosti natažených paží (do 75 cm). Dostanou se do ní všichni, s kým si podáváme ruku. Její překročení vyvolává ústup. Delší setrvávání v této zóně umožňujeme při neformální komunikaci a přátelům. Chceme-li zjistit, jaká je naše konkrétní osobní zóna, stačí změřit vzdálenost od těla k nejzazšímu místu našeho podání ruky.

Sociální zóna zahrnuje vzdálenost od 120 cm do 360 cm. V této vzdálenosti se uskutečňují pracovní schůzky, neosobní rozhovory apod.

Ve veřejné zóně, obvykle nad 360 cm, se setkáváme se zcela cizími lidmi, například na ulici.

Konkrétní vzdálenosti u jednotlivých lidí jsou zcela individuální. V praxi se setkáváme s odlišnostmi mezi lidmi z města a z venkova; lidé žijící na venkově mají intimní zónu větší než lidé z města, kteří jsou zvyklí na tlačenice v hromadných dopravních prostředcích. Zkušenost také ukazuje, že ženy stojí obvykle blíže než muži, děti stojí mnohem blíže než dospělí, a naopak starší lidé udržují větší vzdálenosti. Bylo dokonce zjištěno, že na osobní vzdálenost má vliv i společenské postavení ? výše postavený člověk se k podřízenému může přiblížit více než podřízený k němu.

Protože lidé vnímají svůj osobní prostor rozdílně, často se stává, že se někdo přiblíží více, než je nám to milé. Vyvolá tím u nás nepříjemné pocity, přestáváme ho vnímat, nesoustředíme se na to, co říká, a přemýšlíme jen o tom, jak se zbavit pocitu ohrožení. Pocit ohrožení při vstupu jiného člověka do osobní zóny však nemáme při třech činnostech: při tanci, při sportu a při nějaké společné činnosti (například při manuální práci).

Při překročení osobní zóny můžeme slušně vycouvat následujícími postupy:

• ústup ? lepší je úkrok stranou než dozadu (ten je vnímán jako podřídivý);
• vytvoření bariéry ? pokud držíme v ruce nějaký předmět, listinu (chorobopis, lékařskou zprávu, výsledek vyšetření, RTG snímky?), vytvoříme mezi sebou a ?narušitelem? ochrannou bariéru; doporučuje se krok poodstoupit a předmět v ruce naklonit do takové pozice, která již druhému nedovolí znovunarušení vaší osobní nebo intimní zóny

Zdroj: Komunikace ve zdravotnické péči, nakladatelství Portál 2008)