Paradoxy nízkotučné stravy a hladiny cholesterolu

Například arteriosklerotické symptomy se u žen vyskytují o deset až dvacet let později než u mužů a výskyt srdečních onemocnění před menopauzou je u nich spíš nízký.

Kde existují oddělené údaje pro obě pohlaví, jsou rozdíly ohromující. Ve Framinghamské studii, jedné z průkopnických studií, které se účastnily ženy, se u žen pod padesát let neprokázala žádná významná souvislost mezi celkovou hladinou cholesterolu v krvi a mírou úmrtnosti z kardiovaskulárních příčin. Jelikož se onemocnění srdce u žen pod padesát let vyskytuje velmi vzácně, znamenal tento závěr, že většina amerických žen po desetiletí bezdůvodně omezuje nasycený tuk ve stravě, jelikož dopady hladiny cholesterolu na riziko srdeční choroby jsou bezvýznamné. Přesto nebyl tento důležitý závěr zahrnut do výsledné zprávy vydané v roce 1971. V roce 1992 odborná komise NHLBI zrevidovala všechny údaje ohledně srdečních chorob u žen a zjistila, že celková úmrtnost je dokonce vyšší u žen s nízkou hladinou cholesterolu než u těch s hladinou vysokou, a to bez ohledu na věk. I tyto výsledky byly ignorovány. Copak si umíte představit, že lékař v dnešní době řekne svým pacientkám, že si kvůli cholesterolu nemusí dělat starosti?

Framingham byl epidemiologickou studií. Situace kolem klinických dat u žen byla stejná jako u dětí hlavně v tom, že do roku 2000 žádné údaje neexistovaly. Až do chvíle, než Kongres zkoumal rozdílnost pohlaví ve vědeckém financování v sérii slyšení na počátku devadesátých let, neinvestoval NHLBI do zkoušek testujících vztah stravy a chorob u žen ani dolar.
Jeden z grantů NHLBI připadl Robertu H. Knoppovi, specialistovi na tuky z Washingtonské univerzity, který dříve studoval nízkotučnou stravu u mužů a zajímal se o její dopady na ženy. Jeho zkouška provedená na 444 zaměstnancích Boeingu (mužích) ze Seattlu s vysokou hladinou cholesterolu přinesla znepokojivé výsledky. Knopp mužům podával různou nízkotučnou stravu obsahující mezi 18 a 30 procenty tuku. V roce 1997, na konci prvního roku, u mužů zjistil významné změny v hladině cholesterolu. Zaznamenal pokles LDL cholesterolu, jenž je považován za „špatný“, což se zdálo jako pozitivní výsledek. Jenže mužům s nejnižším příjmem tuku výrazně klesla také hladina HDL cholesterolu, známého jako ten „dobrý“, spolu se zvýšením hladiny triglyceridů, tedy volných tuků v krvi. Tyto výsledky potvrdily i další studie.

Krevní hodnoty měřené Knoppem odrážely skutečnost, že výzkum srdečních chorob od sedmdesátých let hodně pokročil, jelikož tehdy bylo možné měřit pouze celkovou hladinu cholesterolu (triglyceridy také patří k „tradičním“ biomarkerům a jsou zkoumány už od padesátých let, například Petem Ahrensem a dalšími). Koncem osmdesátých let už bylo možné měřit cholesterol podrobněji, například oddělit LDL a HDL cholesterol. Ale co to vlastně znamená?

Ukazuje se, že celkovou hladinu cholesterolu lze rozdělit do podskupin s různou hustotou na vysokodenzitní HDL cholesterol a nízkodenzitní LDL cholesterol. Za dlouhé roky výzkumu si získaly označení jako „dobrý“ a „špatný“ cholesterol. Bylo zjištěno, že zvýšená hladina LDL cholesterolu je spojená s různými rizikovými faktory, jako je nadváha, kouření, nedostatek pohybu a vysoký krevní tlak, zatímco HDL cholesterol je na tom přesně opačně: jeho hladina roste, když začnete cvičit, přestanete kouřit a zhubnete - takové ztělesnění kalifornského zdravého životního stylu.

Oba druhy cholesterolu se nerozpouštějí v krvi a nemohou samostatně cestovat krevním řečištěm. Potřebují sedět v jakési ponorce, která se v krvi rozpustí a přitom ochrání svůj cholesterolový náklad uvnitř. Tyto ponorky se nazývají lipoproteiny a podle toho, jaký typ cholesterolu nesou, se nazývají jednoduše HDL a LDL. Takže ponorky se jmenují HDL a LDL a liší se od svého cholesterolového nákladu, který se označuje HDL cholesterol a LDL cholesterol. HDL lipoprotein odstraňuje cholesterol z tkání i z arteriálních stěn a odváží ho do jater. Jinými slovy tedy zbavuje tělo cholesterolu. Naproti tomu LDL lipoprotein se chová opačně a ukládá cholesterol do tepenných stěn. Takže bychom se měli vyhnout vysoké hladině LDL cholesterolu a snažit se zvýšit hladinu HDL cholesterolu. Na to, jestli budoucí infarkt předpovídají lépe lipoproteiny nebo samotný cholesterol, se odborné názory liší.

Odborníci na výživu se o HDL a LDL cholesterol začali zajímat, neboť se ve Framinghamské i dalších studiích ukázalo, že celková hladina cholesterolu není u většiny lidí dobrým ukazatelem onemocnění srdce. Takový výsledek samozřejmě nechtěl nikdo moc veřejně rozhlašovat, protože kompletně podkopával hypotézu vztahu stravy a srdce, jež učinila ze snižování celkové hladiny cholesterolu hlavní cíl veškeré léčby. V pokusu dokázat, že celkový cholesterol je hlavním rizikovým faktorem, byly utraceny stovky milionů dolarů. Tisíc a jeden vědecký článek se soustředil na celkovou hladinu cholesterolu a vyloučení jakýchkoli dalších biologických aspektů srdečních chorob. Kvůli celkové hladině cholesterolu bylo Američanům primárně doporučováno omezovat konzumaci nasyceného tuku. Nyní se ukázalo, že ve většině případů jde jen o slabý rizikový faktor. Lékaři a poradci ani dnes tuto skutečnost ještě plně nepřijali - a není to ani moc překvapivé vzhledem k dlouhé a významné historii cholesterolu. Přesto pokud celková hladina cholesterolu není spolehlivým ukazatelem infarktu, tak co to je?
Odpovědí se ukázala být směs faktorů měřitelných v krvi, včetně triglyceridů, LDL cholesterolu a HDL cholesterolu. Jedním z největších překvapení Framinghamské následné studie byl právě „dobrý“ cholesterol. Vedoucí výzkumu uvedli, že u mužů i žen v rozmezí 40 až 90 let „ze všech měřených lipoproteinů a lipidů měl HDL cholesterol největší vliv na riziko“. Lidé s nízkou hladinou HDL cholesterolu (pod 0,9 mmol/1) měli osmkrát vyšší výskyt infarktu než lidé s vysokou hladinou (1,68 mmol/1 nebo vyšší). Korelace je „pozoruhodná“, psali autoři, a šlo o „nejdůležitější zjištění“ ze všech ostatních údajů ohledně cholesterolu.

Přestože se vědci konečně začali odvracet od celkové hladiny cholesterolu, neobrátili se k „dobrému“ typu HDL. Místo toho se zaměřili na LDL cholesterol. V roce 2002 nazývala NCEP zvýšenou hladinu
LDL cholesterolu „primárním cílem“ léčby. AHA a další odborné asociace souhlasily.
Byl to zvláštní vývoj událostí - když se případ HDL cholesterolu jevil tak přesvědčivě, proč upřednostnily NIH a AHA právě LDL? Vysvětlení existuje několik. Jedním z nich je množství epidemiologických studií, které spojily oběti srdeční choroby s hladinou LDL cholesterolu v průměru o několik procentních bodů vyšší než u zdravých lidí. Zadruhé, data z pokusů na zvířatech ukázala, že zvýšený LDL cholesterol vedl ke sklerotickým změnám v tepnách. Zatřetí, existovaly přesvědčivé důkazy od Michaela Browna a Josepha Goldsteina, dvou vědců, kteří nakonec za svou práci získali Nobelovu cenu, když ukázali, že lidé s genetickou vadou zvanou hypercholesterolémie mají vadné receptory LDL cholesterolu. Uvažovali, že podobný mechanismus může fungovat i u ostatních, a vědci v té době považovali tento důkaz za obzvláště přesvědčivý.

Rozhodnutí upřednostnit LDL před HDL cholesterolem bylo pravděpodobně také podporováno multimiliardovým farmaceutickým průmyslem, který ho silně upřednostňoval jako cíl léčby. Farmaceutické společnosti se několikrát pokusily vyvinout lék, který by zvyšoval hladinu HDL cholesterolu, ale nikdy neuspěly. Naproti tomu snížit LDL cholesterol dokázaly velmi dobře. První takový lék, lovastatin, byl objeven v sedmdesátých letech a celá škála „statinových“ léčiv v hodnotě miliard dolarů pak následovala. Doposud tu byl fluva- statin, pitavastatin, pravastatin, rosuvastatin, simvastatin a atorvasta- tin. V roce 2011 vydělaly statiny po celém světě 956 miliard dolarů.

Je však veřejným tajemstvím, že statiny opravdu pomáhají v prevenci srdečních chorob, ale jejich úspěch tak úplně nesouvisí se schopností snižovat hladinu LDL cholesterolu. Statiny fungují jinak, možná léčbou zánětu, to není úplně jasné. Další potenciální mechanismy se nazývají „pleiotropní efekty“ statinů a v rámci vědecké komunity se o nich často diskutuje. Nicméně pro veřejnost byly statiny až donedávna spojovány výhradně se schopností snižovat LDL cholesterol a právě na základě této vlastnosti se dodnes prodávají.

Byl tu ještě jeden pádný důvod preferovat LDL cholesterol a to ten, že odborníci na vztah stravy a chorob potřebovali zachránit
Keysovu původní hypotézu. Knoppovy a podobné výsledky ukázaly, že stravovací zlatý standard té doby, tedy strava s nízkým obsahem tuku a nasyceného tuku sice umí snížit hladinu LDL cholesterolu, ale zároveň snižuje i HDL cholesterol. Šlo o krajně nepříjemné zjištění, neboť znamenalo, že propagovaná strava může vlastně riziko infarktu ještě zvýšit. Odborníci se snažili zachránit situaci tím, že HDL cholesterol prostě ignorovali. NIH zaplatila pár studií ohledně vztahu stravy a HDL cholesterolu, a vědci je z diskuse odborných článků úplně vynechali. Editoři časopisů dokonce často trvali na tom, aby se HDL cholesterol v diskusích neobjevoval, na základě argumentu, že nejde o „oficiální“ biomarker. „Když to nepublikujete, nemůžete o tom mluvit,“ řekl mi jeden chemik. „Když chcete, aby byla nízkotučná strava dobrá a nasycený tuk špatný, začerníte HDL a máte krásně jasný příběh.“

Výživoví odborníci ignorovali také výzkum ukazující, že hladinu HDL cholesterolu nezvyšuje nejlépe červené víno a cvičení, jak si obvykle myslíme, ale nasycený tuk. Konzumace živočišné potravy prokazatelně zvyšovala hladinu HDL cholesterolu a jde o jedinou potravinu, o které je to známo. „Tohle je závažný problém. Nevšímavost k faktu, že nasycený tuk zvyšuje HDL cholesterol, způsobila, že se nasycené tuky (obecně) zdají být mnohem horší, než ve skutečnosti jsou,“ napsal v roce 2004 Meir Stampfer, výživový epidemiolog na Fakultě veřejného zdraví Harvardovy univerzity. S tímto názorem souhlasí čím dál více vědců, jenže v devadesátých letech, když se teprve začaly objevovat krajně nepohodlné závěry Knoppa a dalších, bylo převládající odpovědí komukoli, kdo přišel s tématem HDL cholesterolu a nízkotučné, sacharidové stravy, zdvořilé odkašlání a pohled jinam.

Zdroj: Nina Taicholzová - Tuk velké překvapení - Proč máslo, maso, sýr patří ke zdravé stravě, nakladatelství Jota