Reklama

Hrozí nám také epidemie hikikomori?

Toši Tanaka mohl po ukončení střední školy v Tokiu jít studovat matematiku na Keió, což je jedna z nejprestižnějších a nejstarších univerzit v Japonsku. Byl finančně zajištěný, veselý, měl dívku. Ale během několika let se s ním něco stalo.

Toši Tanaka mohl po ukončení střední školy v Tokiu jít studovat matematiku na Keió, což je jedna z nejprestižnějších a nejstarších univerzit v Japonsku. Byl finančně zajištěný, veselý, měl dívku. Ale během několika let se s ním něco stalo.

 

"Začalo to, když mi bylo devatenáct," říká nyní třicetiletý muž. "Když mi bylo dvacet, přestal jsem chodit na přednášky. Nemohl jsem se soustředit." Za čtyři a půl roku se jeho život zastavil. 

 

Kromě nočních vycházek do supermarketu, který je v provozu nonstop, nikdy neopouští svůj jednopokojový byt. Každý den kouká na televizi, čte komiksy, poslouchá CD a jí to, co si den před tím nakoupil v supermarketu. Za deset let, co jeho kamarádi dokončili studia, budovali kariéru, zamilovali se a oženili se, se Toši postupně uzavíral do sebe.

 

"Nebyl jsem schopný spáchat sebevraždu, ale chtěl jsem zmizet ze světa a od všeho z mé minulosti. Chtěl jsem vygumovat svůj
život. Snažil jsem se vyhýbat myšlení o přítomnosti," říká Toši.

 

Reklama

Pokud by byl Toši izolovaným případem, byl by to jen zanedbatelný příběh jednoho osamoceného mladého člověka ve velkém městě. Ale Toši není jedinou obětí toho, co začíná stále více vypadat jako epidemie. Má to dokonce již i název - hikikomori- což znamená v překladu ústup. A trpí tím stovky, možná tisíce mladých Japonců.

 

Na papíře vypadá hikikomori jako banální, spíš komický stav, něco jako dlouhotrvající špatná nálada teenagera, ale obecně je mnohem lehčí říct, co to není, než co je. Není to ani schizofrenie, ani deprese nebo agorafobie nebo jiná mentální nemoc, která vylučuje člověka ze společnosti. Většině lidí trpících hikikomori je okolo dvaceti až třiceti let, pouze někteří z nich jsou mladší. 

 

Psychiatr Tamaki Sajtó,který napsal o hikikomori knihu, tento stav definuje takto: věk lidí, které hikikomori postihuje, bývá zpravidla do třiceti let a doba ústupu ze společnosti trvá nejméně šest měsíců. "Ohledně počtu lidí, kteří hikikomori trpí, si nejsme vůbec jisti, ale myslím si, že v současné době tím trpí stejný počet lidí jako schizofrenií," říká Sajtó.

 

Pokud jsou jeho pozorování správná, tak v Japonsku je takto postižen nejméně jeden milión lidí z celkem 130 miliónů.

 

Nikdo nemá delší zkušenosti s hikikomori než Sadacugu Kudo, bývalý učitel, který strávil již 27 let tím, že pomáhá těmto lidem a jejich rodinám. Nyní však sleduje, jak jejich počet vzrůstá. Návštěva jeho centra pro pacienty s hikikomori v Tokiu zažene jakékoli dohady o tom, že to je malý problém.

 

Kudovy pracovníci navštěvují nemocné, stojí před jejich dveřmi a snaží se je přesvědčit, aby vyšli ven. "Můžete tam chodit šest měsíců a neuslyšíte ani hlásek," říká Kudo. "Ale když tam stále chodíte a stále mluvíte o tom, co by mohli dělat, kdyby vyšli ven, o příležitostech v práci, o návratu do školy. Pak po několikáté návštěvě možná uslyšíte uvnitř kroky nebo zvuk židle. To je velmi dobré znamení - znamená to totiž, že poslouchají."

 

Dopad na rodinu člověka trpícího hikikomori může být devastující. Syn Hanako Kurokawové Jiró strávil deset let v pokoji, aniž by z něj vyšel. Jako mnoho dalších podobných případů to začalo po zdánlivě triviální události. Jiró se rozhodl opustit školní atletický klub, jehož byl členem. Jeho dřívější kamarádi ho začali ignorovat a jako mladý člověk to bral těžce. Během několika dnů začal provádět drobná vandalství ve svém okolí, začal nadávat svým rodičům a proklínat je za svůj "ztracený život". Pak přestal chodit do školy a uzavřel se ve svém pokoji.


Okna utěsnil černou látkou a totálně se izoloval od venkovního světa. Své matce zanechal jen poznámky, jaká jídla mu má připravovat a jak. Pokud potřeboval v pokoji uklidit, zavolal svým rodičům domácím telefonem, že sejde dolů, aby ho neviděli. "Samozřejmě, že jsme mohli odmítnout, ale nejvíce vypadal, že trpí on, když jsme to udělali," vypráví jeho matka.

 

Doktor Sajtó říká, že je velmi důležité kulturní pozadí společnosti. Hikikomori se podle něj asi nikdy neobjeví v rozvojových zemích, protože tam lidé musejí pracovat, aby se uživili. Je to japonský problém, protože lidé v Japonsku předpokládají, že budou podporováni svými rodinami.

 

Přestože Japonsko prošlo v padesátých letech mnoha změnami, stále zde obecně platí, že děti opouštějí domov, až když se ožení, a ne dříve. V zemi s vysokými nájmy a malým prostorem k životu, je tento zvyk příhodný a též tradiční. Vytváří to však mezi dospělými dětmi a jejich rodiči závislost, která by v mnoha zemích byla považována za nezdravou.

 

Japonská společnost samozřejmě má též vysoké nároky, třeba studijní, což mnozí pacienti s hikikomori uvádějí jako jeden z
důvodů jejich "ústupu" ze společnosti.

 

Tanakovi paradoxně pomohla televize. Dozvěděl se z ní o knize doktora Sajtó. "Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak
jsem si uvědomil, že zde jsou i další lidé, kteří mají stejný problém," říká Tanako. Rodiče ho pak přesvědčili, aby navštívil doktora Sajtó a on po pěti letech poprvé vyšel ze svého pokoje někam jinam než do supermarketu.

 

Od té doby dochází jako mnoho dalších mladých lidí do denního centra doktora Sajtó. Je zde i několik žen, ne však mnoho.
Všichni jsou rádi, že mají jméno pro své utrpení - hikikomori a místo, kam jít.


Zdroj: ČTK

Reklama

Komentáře

dveer (St, 10. 5. 2006 - 23:05)
tak neco podobneho znam z vlastni zkusenosti.. ale ne az takhle drasticky.. zatim..
Eikichi (Pá, 1. 12. 2006 - 17:12)
Kdo chce vidět, co to znamená být hikikomori, může si z internetu stáhnout animovaný seriál na dané téma - Welcome to NHK.
Vřele doporučuji.
lil (Po, 18. 12. 2006 - 01:12)
To znám, nevyšla jsem z kolejí třičtvrtě roku, až mě kamarád ukecal na pár nočních vycházek. Pak se to zlepšilo. Teda, doteď občas nevycházím třeba týden.
Návštěvník (So, 30. 8. 2008 - 19:08)
Nerad kritizuji, ale... musím upozornit případného čtenáře, že tento článek se nedá brát jako fakt a že daná problematika toho fenoménu je mnohem složitější

Studuji na Filozofické fakultě univerzity Karlovy obor Japonská studia a zrovna pracuji na seminární práci na toto téma. Tento článek je plný nepřesností a velice špatně, či skoro vůbec nevysvětluje jak se z normálního zdravého jedinec stane hikikomori a jak je možné, že tato izolace může trvat i několik let. I se slovem epidemie v úvode bych polemizoval....
qwer (Út, 16. 9. 2008 - 11:09)
asi(nebo spíš jistě) jsem hikikomori.
Sa10 (St, 27. 4. 2011 - 09:04)
nhk ni youkoso.. Tak 80% hlavniho typka si dokazu predstavit jako sebe ... i kdyz nemam strach jit ven a pracuju, tak muj socialni zivot = 0.. nebavit se s nikym a nikomu neverit.. jen mi furt chybi ta kawaii slecna co by me chtela lecit, i kdyz bych ji stejne nejspis neotevrel :/
Neni dulezite (So, 6. 7. 2013 - 01:07)
Ja nebyl ve meste 10 let, z domu vychazim jen do prace, s nikym nekomunikuji. Zacalo to na vysoke skole, po nekolika tydnech jsem prestal chodit na vsechny prednasky. Jen sem lezel na pokoji na kolejich i do menzi na jidlo jsem prestal chodit, abych nemusel mezi lidi. Asi sem ceska verze.
ody (St, 5. 10. 2011 - 17:10)
mám dotaz . trpím tímto problémem posledních 6 let zčehož poslední 2 roky opravdu akutně ... za 2 roky jsem promluvil asi tolik slov co normální člověk za týden .. skoušel jsem i návštěvu psichiatrů a psychologu ale nějak to nepomohlo snažím se občas chodit ven ale je to strašně bolestivé a muj mozek mi porad jen nabádá k sebevraždě .. je v čechách nějake centrum kam bych se mohl obrátit s tímto problémem ....
Reklama