Bulharská léčba parkinsonismu
V bulharské vesnici Šipka žil druhdy dědek kořenář, který dosahoval u parkinsoniků natolik dobrých výsledků, že to lékaři nemohli přehlédnout. Přijal k léčbě každého postiženého, ale měl jednu podmínku: nemocní museli bydlet u něho a podané léky před ním požít.
Bulharská akademie věd po složitém vyjednávání k němu poslala hned několik odborných špiónů, až se nakonec podařilo uzmout pár léčebných kuliček a podrobit je chemickému rozboru, který přinesl veliké překvapení. Kuličky obsahovaly pouze jednu drogu a tou byl kořen rulíku zlomocného (radix belladonnae, kořeň lulkovca zlomocného). Princip léčby spočíval v tom, že léčitel dávku pomalu, ale trvale zvyšoval, až překročil nejen dávku toxickou, ale v několika případech i ?úřední" dávku smrtelnou.
Nikdo však neměl žádné potíže, protože delším pobytem, při trvale, ale mírně se zvyšujícím dávkování se organizmus na drogu dokonale adaptoval - a teprve heroické dávky vykonávaly potřebný léčebný efekt. Dědkovi byla tato léčba ?pro jistotu" zakázána a chopila se jí věda. I u nás bylo z rulíku vyráběno antiparkinsonikum Rabilka. Protože se však lékaři vyšších dávek drogy podvědomě obávali, nemocní se dostávali nanejvýše do blízkosti léčebně toxické potřebné dávky a úspěch léčby se pozvolna vytrácel, až nakonec byla - jako neúčinná a obsolentní (= zastaralá) opuštěna. Amatérské napodobování samozřejmě nelze doporučit!
Zdroj: Jos. A. Zentrich -Encyklopedie moderního bylinkářství, nakladatelství Fontána
Více informací v angličtině:
- Odpovědět
Pošli odkaz